Yamiru

Malý kluk s tmavými vlasy a rozbitými brejličkami seděl schovaný za keřem. Každý kdo šel okolo by řekl, že si nejspíš hraje s kamarády na schovávanou, ale to by mu musel vidět do obličeje. Ten maličký, vyhublý a bledý kluk již nebrečel tomu už odvyknul, ale byl velice vystrašený. Tisknul své odřené kolena k sobě a snažil být se co nejvíce nenápadný. Kdyby jste šli blíž všimli byste si modřin na nohách, ale i jizvy ve tvaru blesku. Když se začalo stmívat, kluk vyběhl někam do Zobí Ulice. V rychlosti si otřel ruce a obličej od hlíny do vytahaného trika a kalhot a potom zaklepal na dveře. Dveře se otevřely a vyšel z nich tlustý od pohledu blbý kluk a zařval: ,, Mami Harry se vrátil.“ Nepříjemně se na Harry zašklebil a pustil ho dovnitř. ,,Ty malej nevděčníku, kde ses loudal ?!“ozval se strýc Vernon. ,, To chceš být bez večeře ? Tvoje volba uvař a potom mazej do přístěnku!“ rozkázal mu strýc a Harry musel poslechnout. Pomalu šel do kuchyně, jelikož jeho zraněné nohy mu větší tempo nedovolovaly. ,, A pohni sebou nebudu tu čekat věčnost.“ Zařval ještě Dudley, který začínal být jako jeho otec. Harry si vzal vajíčka, šunku, kečup, sůl a šel jim udělat tu večeři. Po večeři kdy se jak naschvál ládovali předním musel ještě umýt nádobí, uklidit v kuchyni a potom ho zahnala teta Petunie s jednou mandarinkou do přístěnku.

Jakmile za ním zaklaply dveře a ujistil se, že ho zamkli, vytáhl propisku a bloček, který jednou vzal z kuchyně. Harry se sám učil psát a číst. Z popelnic vybíral staré noviny, aby se naučil alespoň trochu plynně číst. Bylo mu pět a už ani nedoufal, že bude chodit do školky či školy. Dudley si z něj dělal neustálé boxovací pytel a teta Petunie sluhu. Díky tomu všem Harry něco vydržel a dokázal se sám o sebe postarat. V klidu četl staré noviny když se ozvalo malé puf.Harry se odhlédl z okna, ale nic neviděl byla již veliká tma. Znovu začal zkoumat zahradu a viděl nějakou černou věc v blízkosti keře. Najednou to zmizelo a nic.